Můj příběh

Přináším světlo a barvu do každodenní reality vašich světů.

Před sebou mám bílý list papíru pomyslně umístěný na obrazovce mého monitoru. Chci na něj napsat ve zkratce pár vět o sobě. Je to výzva, přemýšlím, jak ji uchopit. Vedle mě v klubíčku vzorně spí kočka Lilie. Na dohled, kreativně uložené na teplých radiátorech, si hoví další členové mojí milované kočičí smečky. Jejich klid a totální spokojenost z nich úplně sálá. Z těch, co už mají od tepla červené uši, doslova…. Koho mi připomínají?

Vnitřním zrakem zahlédnu své vyšší Já. Usmívá se a spiklenecky na mně mrká.  Znáte i vy svoje vyšší Já? To moje je opravdu krásné.  Je to žena kolem pětatřiceti, vždy bíle oblečená, dlouhé bílé vlasy všude kolem ní. Z jejího těla směrem ven vychází jasné, měkké, zářící světlo, které přesahuje celou postavu a rozlévá se do prostoru kolem. Je velmi uklidňující. Přes to světlo nejsou úplně patrné rysy její tváře, ale tuším, že mi je hodně podobná.  Jediné, co vždy vidím naprosto zřetelně jsou její jasně červené rty.  Nepřekvapilo by vás to? Moje vyšší Já používá jasně červenou rtěnku. Pořád. A taky oční linky. Ale tomu se nedivím, ty používám taky. S mým vyšším Já jsme v dokonalé jednotě. Můžu se na něj absolutně spolehnout, dovede poradit i rozesmát. Vždycky ho najdu na svém místě. Mám ho uvnitř sebe. Díky němu jsem našla svůj vnitřní klid a jistotu, že zvládnu všechen ten život kolem.  Díky němu se teď už cítím podobně jako moje kočky. Spokojeně, vyrovnaně, v klidu. Jsem vědomým tvůrcem svého života a to mně nesmírně baví.

Jak jsem se k tomuto stavu mysli dopracovala? Ano, ráda se ohlížím zpět po své cestě životem, byla totiž docela zajímavá…

Začátek celkem ve standardu, narození, školka (nesnášela jsem to tam, dodnes si vzpomínám na typický školkovský pach), pak škola (můj přístup se zlepšil), střední škola a první zaměstnání. Ve dvaceti vdavky a hned miminko (v té době se to prostě takhle řešilo), vlastní domácnost v bytě 3+1 na sídlišti (Málo prostoru? Však si zvykneš, všichni si zvykli…, nikdy jsem si nezvykla), zase zaměstnání, po osmi letech od prvního miminka druhé miminko, mateřská dovolená a další zaměstnání.  Česká klasika. Dvacet let neustálého honění, nestíhání, stresů, nedostatku peněz. Dvacet let krásných zážitků uprostřed rodiny, přímá účast na procesu, kdy se z miminek stávají dospělé úžasné bytosti, sdílené zážitky se všemi blízkými lidmi, krásná a pevná přátelství. A blížící se čtyřicítka. Těšila jsem se na ni. Děti skoro dospělé, mohli bychom začít s manželem trochu víc cestovat, mít čas sami pro sebe, říkala jsem si. Pro některé lidi je ale čtyřicítka něco jako tlustý vykřičník na cestě životem. Milník, za který když se dostanou, uvidí červená koncová světla ujíždějícího vlaku jménem jejich život. A to vyděsí. Vždyť tolik věcí ještě nestihli. Panika. No, nějak takhle to postihlo i mého manžela. Ten prošel čtyřicítkou několik let přede mnou. A tak jsem se jednoho dne dověděla, že jsem stará, že MÁM přece už skoro dospělé děti a další podobná odůvodnění... A přišel v posledních letech tolik oblíbený a všeobecně rozšířený upgrade manželky za stále mladší a mladší milenky, následovaný  neodolatelným návrhem "buďme pořád rodina, ale žijme si každý po svém:" Ani nevím proč, ale mně tato vize přitažlivá nepřišla. Vymyslela jsem si vlastní plán, jak chci žít dál a začala jsem ho kousek po kousku uskutečňovat.  Sama, překvapivě...

 Ale tady stop, tak hladké a idylické to zase nebylo. Strašně moc mne rozpad rodiny zasáhl. Sesypala jsem se. V té době jsem si sáhla na svoje pomyslné dno.  Víte, kdo tam na mém dně byl? Tedy kromě bahna a beznaděje? Andělé. Duchovní pomocníci. Začali se mnou komunikovat a pomaloučku mne vedli zpět do světla. Od té doby jsou se mnou stále. I předtím se mnou byli, ale nevnímala jsem je.  Teprve až od mojí návštěvy mého vlastního dna je vnímám vědomě a komunikujeme spolu.  Čili – návštěva dna se vyplatila, i když úsměvné mi to přijde až s odstupem času.

Odstěhovala jsem se i s dětmi do svého rodného domu a ten jsem s pomocí stavební firmy zrekonstruovala. Bylo to super, nikoho jsem se nemusela ptát na názor, s nikým jsem se nehádala, vše probíhalo tak, jak jsem si přála já. To ale taky přinášelo situace, kdy jsem do noci studovala různé technologie a názvosloví právě probíhajících stavebních procesů, protože jsem potřebovala být v obraze a nechtěla jsem se nechat znemožnit partičkou suverénních řemeslníků. To byly obzory, co se mi otevřely…..  :o))

Zvládla jsem to. A byla jsem na sebe pyšná. Jsem doteď. Naučila jsem se, jak být samostatnou jednotkou a umět si v životě poradit. Často ze svého okolí slýchám, páni ty jsi dobrá, to já bych asi nezvládla, ale já si myslím, že tak těžké to zase není. Chce to věřit si. Jsem přesvědčená o tom, že každý člověk může žít přesně tak, jak si přeje. Jen musí mít ty správné informace, jak na to. Já už je teď mám. Jsou pěkně roztříděné, ucelené, popsané a prožité.

Informace jsem shromažďovala pěknou řádku předchozích let a toto téma studuji i v současnosti. Přečetla jsem stohy knih, vstupovala do kurzů, seminářů, workshopů, webinářů a mluvila s anděly. Bylo krásné pozorovat, jak si mně informace samy nachází, jak jdou ke mně ze všech stran, protože já jsem byla nadšená jejich studiem a tím jsem si je přitahovala. Tato činnost mně absolutně naplňovala a naplňuje, ohromně mne baví vzdělávat se v široké oblasti osobního a duchovního rozvoje. Připadá mi, že kousek po kousku skládám úchvatnou vitráž. Každé jednotlivé sklíčko pečlivě vyřezat, opracovat a zasadit na správné místo a pak, nakonec, se naskytne krásný pohled na celistvý barevný obraz něčeho, co jsem si já pro sebe nazvala Jiný život. Tento život já žiju. Objevila jsem jeho každodenní barevnost. Našla jsem v něm samu sebe, svoje vyšší Já, rovnováhu, klid, štěstí a spokojenost.  Jsem jako moje kočky. Klidně budu i příst….  :o)

Dívám se kolem sebe a vidím lidi, kteří svoje životy žijí odevzdaně, bez nadšení, jejich život je šedivý a podobá se vratké bárce na rozvlněném moři. Nechávají vlny, aby s nimi smýkaly sem a tam a vůbec je nenapadne, že by to takhle být nemuselo, že by mohli přestoupit na pramici, parník, nebo dokonce jachtu….  Vždyť se stačí jenom rozhodnout a mít ty správné informace, jak to provést.

Já už ty informace mám a ráda se s vámi o ně podělím.