Proč je tolik ženských v prdeli

light-bulb-2593165_640

text © 2017 Dana-Sofie Šlancarová, dana-sofie.cz 

„Proč je v poslední době tolik ženských v prdeli? Taky sis toho všiml?“

Tu větu Hanka zaslechne, když sedí s kamarádkou Veronikou na obědě. Nějakej Pepa to řeší s nějakým Frantou. Hanky se ta věta pochopitelně dotkne. Copak já jsem taky v prdeli? Debilové! To oni jsou v prdeli!  uzavírá si to pro sebe.

Jenže v následujících dnech jí ta věta nejde z hlavy a pořád se jí vrací. Ona si toho totiž vlastně taky všimla. Kolem ní je spousta žen, které se v poslední době, v posledním roce nebo dvou nebo třech necítí úplně dobře. Slovy Pepy a Franty, jsou v prdeli.

Proč to tak je? začíná se Hanka ptát sama sebe. Co jim je? Neříká se náhodou o ženách, že jsou silnější pohlaví? Pravidelně menstruují a dokážou porodit dítě a pak ho i kojit a vychovávat… To všechno chce nějakou odolnost, fyzickou i duševní…

Jenže když nad tím tak přemýšlí, v hlavě jí defiluje celý zástup kamarádek, které v poslední době trpí depresemi. Nebo si prošly syndromem vyhoření. Nebo jsou pořád unavené. A neví co s tím… Některé z nich jsou přitom fakt hodně silné ženy, které dokážou skály lámat, čtyři děti a muže ukočírovat nebo velké firmy řídit – ale taky to na ně nějak v poslední době přišlo. Necítí se dobře a něco je s nimi špatně a ony nevědí co.

A zcela upřímně, Hanka si to nepřiznává lehko, rozhodně ne nikomu cizímu, ani svému muži ne, leda tak Veronice, své nejlepší kamarádce, když už není zbytí – ale taky se cítí občas v prdeli. Ne pořád, ne dlouhé týdny nebo měsíce. Pár dní do měsíce ovšem jo. Pochopitelně nejvíc v premenstruační fázi, i když to není úplně pravidlo.

A přitom uvnitř sebe cítí, že není důvod. Podniká, ale jako OSVČ, tedy úplně sama a z domu. Nemá zodpovědnost za jiné lidi. Nechodí do žádného open spacu, kteréžto prostředí by ji už rovnou energeticky vysávalo. Dělá si věci podle sebe. Kdy chce. Jak chce. Nic zásadního ji v pracovní oblasti v poslední době rozhodně nestresuje.

A doma? Dítě má jen jedno, a to už je docela dost velké, takže s tím taky nejsou starosti. Muž ji podporuje ve všem, co si Hanka vymyslí. V jejím životě tedy není žádný důvod, aby se cítila v některých dnech tak moc na dně, tak hodně v prdeli, jak to tehdy řekl velmi pregnantně ten Pepa nebo Míra nebo kdo to byl.

Pak se jí podaří na pár týdnů na tuhle myšlenku zapomenout, ovšem jen do doby, než si jednou večer s dcerou Alenkou pustí Avatara. Z nepochopitelného důvodu má u tohoto filmu Hanka pokaždé husí kůži, i když už ho viděla asi čtyřikrát. A při sledování tohoto filmu jí to docvakne. V tu chvíli se jí rozsvítí v hlavě a najednou to ví. Má jasno. Ví, co se děje. Ví, proč je v poslední době tolik ženských tolik v prdeli.

Ten film totiž není nějaká sci-fi, i když se tak snaží tvářit. Ten film je naprosto dokonalý a přesný popis naší reality. My sami jsme uzurpátoři naší planety, ze které chceme získat vše drahé, veškerou energii (ve filmu horninu unobtanium). Tím ovšem ničíme náš vlastní Rodný strom, naši vlastní energetickou síť, na kterou jsme napojeni my všichni, stejně jako jsou na svůj Rodný strom napojeni v Avatarovi všichni obyvatelé Pandory, ať už jsou to rostliny, zvířata nebo obyvatelé zvaní Na’vi.

To, že ničíme deštné pralesy, plíce naší planety, ve skutečnosti znamená, že na druhé straně zeměkoule nemůžeme dýchat ani my, i když (zatím) vůbec nechápeme souvislost, protože kyslíku (zatím) máme dost. To, že někde nemají lidé co jíst nebo se vzájemně zabíjejí, to nezůstává jenom tam u nich, ale energetickou informační sítí planety Země se to okamžitě šíří i k nám (aniž by nám vybrané a zmanipulované kusy musela předhodit televize). To, že na vlastní kůži, na vlastním těle cítíme, jak všemi dostupnými prostředky těžíme ze Země všechno, co potřebujeme pro svůj luxusní civilizovaný život, a tím ji likvidujeme, to je fakt!

Pandora a Na’vi a Rodný strom nejsou sci-fi. To všechno je naše setsakra hmatatelná realita. Na kterou si každý den sahá nějakým způsobem každý z nás – a každý z nás nějakým způsobem trpí…

Hanka poprosí Alenku, aby film na chvíli zastavila a jde na chvíli na balkon, aby to rozdýchala. To není nějaký ezoterický kec, že jsme všichni propojeni. To je pravda, hmatatelná, prokazatelná, cítitelná pravda. Hance se z toho trochu motá hlava. A my ženy jsme na tyhle věci prostě citlivější. Jsme víc propojeny se Zemí, a tak to všechno víc cítíme – a proto jsme v prdeli.

Hance to všechno docvakne v jedné vteřině. Jasně. Máme toho hodně, svět je komplexnější, chceme být dokonalé matky, milenky, pracovnice atd. atd., to je objektivní fakt, proč být vyčerpané a na dně. Ovšem to není celé. Ty nepříjemné stavy, které zažíváme a které si nedokážeme vysvětlit, nám sdělují ještě něco jiného: není špatně jen něco s námi, ale s celým světem. Nebo přesněji: s celým naším přístupem ke světu, k Zemi, k lidem, k životu. Pandora není fikce… Pandora je ohrožena a my s ní.

Ženám není zle proto, že jsou slabé nebo přepracované. Ženám je zle proto, že cítí věci pod povrchem, které běžně nejsou vidět, ale za chvíli nás doženou a nemusí to skončit pro lidstvo vůbec dobře…

Tohle poznání hned druhý den sdílí Hanka s Veronikou a obě jsou z toho špatné. Co s tím? Máme jen jedny ruce, nezměníme celý svět. Ani nemáme miliardy na kontě nebo přístup k řízení světa. Co, do prdele, s tím?!

Ten večer se i Veronika dívá na Avatara a hned ráno volá Hance: „Žárovka! Žárovka!“ křičí do telefonu.

Hanka je zmatená. „Jaká žárovka? Praskla ti žárovka, nebo co?“

„Nepraskla,“ sděluje dychtivě Veronika. „Ale tím principem záchrany světa je žárovka!

Hanka není zmatená o nic míň.

„Tuhle tu naši síť si můžeme představit jako světelnou síť – podobně jako svítilo všechno v Avatarovi. No a co dělá světlo? Když ho někde zapneš, tak se šíří. Takže když rozsvítíš v místnosti jednu žárovku, tak vlastně rozsvítíš celou místnost. Světlo dosáhne skoro všude! No a pochopitelně čím silnější žárovka, tím víc světla.“

Hanka začíná chápat: „Takže každý z nás je žárovka, nebo takový energetický zdroj. A čím víc svítíme, tím víc rozsvěcujeme celé okolí…

Veronika přitakává: „Ju, přesně tak. Takže nemusíš mít tisíc rukou, miliardy na účtech, vlastnit korporace nebo být prezidentem. Stačí, když ty sama svítíš. Čili jinými slovy děláš všechno pro to, abys ty sama měla co nejvíc energie a byla co nejvíc v pohodě a zároveň stále energeticky rostla, tedy svítila víc a víc. Tím rozsvítíš své okolí, aniž bys musela cokoli zvláštního nebo speciálního dělat. A tvé okolí bude svítit dál a dál –“

Hanka už jí čte myšlenky: „– a vzhledem k tomu, že ta síť znamená, že máme energetického propojení všichni se všemi, tak to znamená, že neovlivňujeme jenom svoje bezprostřední okolí, ale klidně naše žárovka může rozsvítit hlavu nějakého prezidenta…“

„Jo, klidně. A je přesně tak možné, že naše hlavy teď rozsvěcují nějací lidé z Amazonie, slyšelas přece taky o tom, že to umí, že se umí skrze sny napojovat na lidi a už si takhle přivolali jednu antropoložku, která jim teď pomáhá.“

Jo, tenhle příběh Hanka zná, a z důvěryhodného zdroje. Možná je to magie – ale funguje to. Možná je to sci-fi – ale děje se to už teď. A Hanka s Veronikou už znají řešení…

Jsme žárovky. Každý z nás je světlem sám pro sebe – a světlem pro druhé – a světlem pro celý svět. A jediné, co je třeba, je zjistit, jak to udělat, abychom začali zářit víc a víc. Budoucnost světa není v rukách někoho jiného. Budoucnost světa je v naší hlavě… Jsme žárovky. Buďme světlem!

Zdroj článku: https://www.cyklickazena.cz/proc-tolik-zenskych-prdeli/

S výše uvedeným textem naprosto souzním. Proto jej uvádím v původní podobě na svém blogu.

Děkuji autorce Daně-Sofii Šlancarové.

 

Radoslava LOUCKÁ
Přináším světlo a barvu do každodenní reality vašich světů. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře
  • Stáhněte si e-book zdarma

    Jsou věci, které "RETRO" nikdy nebudou...

  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky